Dívka s perlou - blog pro všechny milovníky života

sobota 17. listopadu 2018

Naučte se snít

listopadu 17, 2018 1
Naučte se snít
Tak se po nějaké době zase vracím k pravidelnému blogování. Po sérii článků zaměřených na můj pobyt v Rusku obracím pozornost na téma motivace a seberozvoje. V posledních několika dnech jsem se dostala do kontaktu s osobou, která mi připomíná mé mladší já. Nebudu nikoho jmenovat, zůstaneme u anonymity. A právě díky ní jsem si uvědomila, jak moc je potřeba podpora a ujištění, že nejsme sami, že každý má nějaký svůj příběh. 


PŘEČTĚTE SI TAKÉ


Pořad zastávám názor, že abychom zlepšili svůj život, musíme se pro to rozhodnout a něco pro to udělat. Zadarmo nic nedostaneme. Někdy je ale potřeba vidět, že někdo před námi to už dokázal; vidět, že vykročit na cestu za svými sny není nemožné. Jenže co když nám ty sny chybí? Co když nemáme žádný vytyčený cíl? Ne. My je jen nevidíme. Věřte mi, že někde uvnitř každého z nás jsou ukryta velká i malá přání, jež čekají, až je objevíme. Někdy jen stačí mluvit s druhými, někdy musíme vynaložit větší úsilí, abychom se do sebe ponořili a všechny ty sny vylovili. Bez nich bychom se neposunuli, protože každá cesta potřebuje cíl, třebaže se v průběhu putování může měnit. To nám dokazuje citát Paula Coelha, který tak ráda připomínám: „Rozhodnutí je jenom začátek něčeho. Jakmile se člověk rozhodne, pohrouží se ve skutečnosti do mocného proudu a ten ho unáší na místo, na které v okamžiku rozhodování vůbec nepomyslel.“

A tak vás prosím, moji milí čtenáři, objevujte svoje sny. Sněte s otevřenýma i zavřenýma očima, ve dne i v noci. Nebojte se dát šanci i těm nejmenším a nejtajnějším tužbám. Nebojte se neúspěchu ani úspěchu. Chopte se každé příležitosti a udělejte svůj život šťastnější a zajímavější. Pokud změníte něco nyní, vaše budoucí já vám poděkuje a vrátí vám to stonásobně. 

Vím, že podobnými články je v dnešní době internet doslova přesycen, ale pokud moje slova pomohou byť jedinému člověku, vím, že mají smysl, a psát je nepřestanu. To jen taková poznámka na závěr. Přeju vám tedy pevné nervy při objevování a plnění svých snů! Mějte se krásně a nezapomínejte na pozitivní přístup!

Markét 

pondělí 12. listopadu 2018

Moje cestování po Rusku

listopadu 12, 2018 0
Moje cestování po Rusku
Jsou to už dva týdny, co jsme na dva dny opustili Moskvu a vydali se prozkoumat Vladimirskou oblast. Během tak krátké doby nelze zjistit, jaký tam lidé vedou život, ale maličký obrázek jsme si udělali. Život je tam oproti Moskvě klidnější a někteří by dodali, že je i nudnější. Však každý preferuje něco jiného. Mně se tam líbilo. Bylo příjemné opustit na chvíli vír velkoměsta a odpočinout si od každodenního shonu. Takže... I tohle je Rusko!


Ruský jazyk na univerzitě studuju již třetím rokem a za tu dobu jsem se o ruské kultuře a historii dozvěděla mnohé. Na Erasmus jsem se vydala právě do Moskvy jednak kvůli jazykovému prostředí, protože kde jinde se naučíte lépe jazyk než v místě, kde ho užívají ke každodenní komunikaci? A jednak proto, že jsem se těšila, že konečně poznám místa, kde se psala historie. A to je nejen Moskva, ale i Petrohrad nebo právě Vladimir a Suzdal. A věřte mi, že opustit na pár dní Moskvu je balzám na duši. O těch důvodech jsem se myslím zmiňovala v předešlém článku. Velkoměsto vás zkratka po nějaké době začne vyčerpávat.

Vladmir a Suzdal

Takže. Na dvoudenní exkurzi jsme se vydali ráno v pátek 26. října. Nutno říct, že vstávání bylo poněkud náročnější, ale stálo to za to! Do Vladimiru jsme dorazili v době oběda. Všechno jídlo bylo zahrnuto v ceně, stejně tak doprava, ubytování i doprovodný program. Po obědě jsme navštívili historické památky města, tedy především pravoslavné chrámy, a muzeum s interaktivním programem. Vyzkoušeli jsme si, jak se bavila šlechta v 18. století - tancovali jsme, hráli jsme hry a bylo nám objasněno, k čemu všemu dámy využívaly své vějíře. Pak už nastal čas zamířit do sousedního Suzdalu, kde jsme se ubytovali v nádherném hotelu.


Druhý den byla na programu keramická dílna. To bylo něco pro mě! Na hrnčířském kruhu jsme si vyzkoušeli vytvořit vlastní misky, vázičky, džbánky či talířky. Zkrátka co kdo chtěl. Myslím si, že to byla nejúspěšnější část exkurze. Všichni jsme si to užili. Poté přišla na řadu prohlídka typické ruské vesnice s dřevěnými domky a kostelíky. Bylo zajímavé vidět, jak žili lidé v minulosti. Zvlášť, když máte průvodce, který je nadšený, že potkal někoho z Česka a z Maďarska (moje spolubydlící je Maďarka) a svou pozornost upíná především na vás. S ním jsme zavítali i do suzdalského kremlu a jednoho z klášterů, protože Suzdal je město pravoslavných církevních staveb. Dokonce mi prozradil informaci navíc, že v tomto klášteře za druhé světové války pobýval půl roku dokonce i náš prezident Ludvík Svoboda. Ano, „specialno dlja vas”. Bylo to od něj milé. Po vyčerpávající prohlídce historických míst se nám naskytla příležitost porozhlédnout se po místním trhu, kde jsem si koupila nádherné hřejivé rukavice. A pak už následoval jen pozdní oběd a návrat do hlavního města. Jaké překvapeni, když jsme dorazili do Moskvy! První sníh!


Takže to bylo moje putování za Moskvu. Ale nebylo jediné. Stihla jsem navštívit už i Petrohrad.

Carské město Sankt Petěrburg

Do Petěrburgu jsem se vydala s rumunskou spolužačkou na začátku listopadu a strávily jsme tam celkem pět dní. Kde začít? Tenhle výlet jsme si organizovaly samy. Původně s námi chtěli jet učitelé, ale protože vázla domluva, rozhodly jsme se s Alexií na nic nečekat a jet, dokud je ještě rozumné počasí. A nutno říct, že jsme měly opravdu štěstí. Petrohrad je znám svými deštivými dny, ale nám kromě jednoho dne svítilo slunce!


Své dobrodružství jsme začaly desetihodinovou noční cestou autobusem. To je tak, když se snažíte ušetřit na dopravě, ale nebylo to tak hrozné! Přežily jsme. Nechci vás zatěžovat kdejakymi podrobnostmi, to by vydalo pomalu na několik kapitol cestopisné knihy. Zkrátka, po příjezdu jsme si odložily zavazadla v hostelu, kde se naskytl maličký problém s ubytováním, ale vyřešil se velmi rychle a paní na recepci byla moc milá. Pak jsme se procházely po městě, tedy především po Něvském prospektu, navštívily jsme nejvýznamější pravoslavné chrámy a nábřeží řeky Něvy. Večer jsme se pak vydaly na noční exkurzi po Pitěru, díky níž jsme viděly zvedat se mosty. Zážitek!


Druhý den jsme zamířily do Ermitáže. Ta atmosféra byla nezapomenutelná! Ano, je to místo plné umění, ale pokud o něm nic nevíte, je naprosto nezajímavé. Zato ten interiér! Byla jsem jím očarována, protože krásnější podlahy a stěny a stropy jsem snad v životě neviděla. Po Ermitáži následovala prohlídka Puškinova bytu, v němž po neúspěšném duelu prohrál i boj se smrtí, a vyhlídka na Isakijevském chrámu, odkud máte Petrohrad jako na dlani.


Na další den, na sobotu, jsme si naplánovaly cestu do Carského sela, kde se učil již zmiňovaný Puškin. Absolvovaly jsme tam prohlídku Jekatěrinského paláce, který mě tak nenadchl jako Ermitáž. K večeru jsme se pak sešly s ruskými kamarády, kteří nám ukázali ostrov Nové Holandsko.


V neděli naše kroky vedly do Petropavlovské pevnosti, odkud je krásný výhled na řeku Něvu a kde jsme stihly vojenskou přehlídku ke Dni jednoty. Petropavlovská pevnost je místo plné muzeí, a když jsme ji opouštěly, měly jsme kultury plné zuby.


Následoval náš poslední den, kdy jsme se už jen pomalu procházely, nakoupily nějaké ty suvenýry a čekaly na odjezd nočního vlaku. Abychom si to čekání zkrátily, navštívily jsme Mramorový palác, kde se nacházela výstava moderního umění, a kino. Vybraly jsme si dětský film Smallfoot. A pak už hurá na nádraží a zpět do Moskvy. Byla to moje první cesta lůžkovým vlakem a nebylo to nejhorší.


Víte, lidé často srovnávají Moskvu a Petrohrad. Většina z nich se shodne na tom, že Petrohrad je hezčí. Já si myslím, že se úplně srovnávat nedají. Každé město má něco, i když je pravda, že v Petrohradě na vás dýchne úplně jiná atmosféra, lidé jsou milejší a tolik nespěchají. A metro? Má méně linek, ale přeplněné je stejně jako v Moskvě.

Tímto končím svůj článek o cestování po Rusku. Samozřejmě, že by mohl pokračovat a že bych vám mohla vyprávět další podrobnosti, ale jak říkám, to by vydalo pomalu na celou knihu, takže pokud někoho něco zajímá, nebojte se mě zeptat v komentářích. Ráda vám všechny otázky zodpovím.

Mějte se krásně!

Markéta, dívka s perlou

neděle 28. října 2018

Zlatý teplý podzim v Moskvě

října 28, 2018 1
Zlatý teplý podzim v Moskvě
Milí čtenáři,
v Moskvě trávím již dva měsíce a zážitků mám plno. Dlouho jsem se neozvala, protože jsem si užívala babí léto - slunce, teplo a nádherné barvy. Nevím, jestli se mi podaří zmínit všechno, co se mi honí hlavou a co mám na srdci, ale pokusím se o to. A taky se budu snažit připravit několik samostatných článků, např. o moskevské zoo, o ubytování, o metru nebo o návštěvě měst Vladimir a Suzdal.
Poslední článek končím slovy, že si mě Moskva získala, že jsem se do ní zamilovala. Ano, Moskva je zajímavé město plné překvapivých míst a okamžiků. Líbí se mi na ní, že je plná kontrastů. Na jedné straně se do výšky tyčí zlaté kopule pravoslavných chrámů a klášterů, na druhé straně se mraků dotýká moderní Moskva city. Líbí se mi, že poznávám místa spojená s historií a kulturou. Procházet se po místech, kde se před mnoha lety procházeli takové osobnosti jako Puškin, Tolstoj nebo Bulgakov, je prostě zážitek! Vidět místa, o kterých jsem se doposud jen učila a vídala jsem je jen na obrázcích nebo v televizi, je jako splněný sen. Jenže...

Ano, i mé vyprávění má své ale. Po několika týdnech, po měsíci, vystřízlivíte. Tím, však nechci říct, že by se mi Moskva nelíbila, a předchozí věty chci popřít, ne. Jen jsem už z Moskvy unavená. Není to Moskvou jako takovou, ale velkoměstem. Jsem holka z vesnice, kde stačí udělat pár kroků a ocitnu se v přírodě, v níž jsem sama se sebou. Mám tam klid na přemýšlení, mohu tam čerpat novou energii a inspiraci, lehnout si na louku a snít. Ale tady? Parky nikdy nenahradí volnou přírodu, ať už jsou sebevíc dechberoucí. V parku nejste sami, zvlášť ve velkém městě, kde žije daleko víc aktivních důchodců než na maloměstě, takže se ani dopoledne nebo ráno nemůže stát, abyste byli jediní, kdo dostal nápad projít se lesoparkem. Ano, chybí mi příroda a... samota. Lidé jsou všude, na každém kroku někoho potkáte, ale to je v každém větším městě, a tak mě to nepřekvapuje, jen jsem z toho unavená a těším se dlouhé procházky s naší Hančou.
Ale nejsem nešťastná, v Moskvě se mi stále líbí, i když konečně nadešlo dlouho očekávané deštivé počasí a včera dokonce sněžilo, což znamená čas na galerie a muzea. Dokud bylo hezky, navštěvovali jsme parky, procházeli se po ulicích, obdivovali večerní Moskvu a nastavovali svou tvář slunci. Se spolubydlícími jsme si užily krásné slunečné dny. Pořad je co dělat, nenudíme se, a když nemám náladu na lidi, kreslím nebo se snažím psát poezii. Je to můj únik ze světa stresu do říše klidu a fantazie.
Tak se mějte také krásně a nezapomínejte, že je úplně normální, že ne každý den je prozářený slunečními paprsky, důležité je věřit, že se slunce znovu objeví a přinese radost. 
Markéta 

úterý 4. září 2018

První týden v Rusku

září 04, 2018 3
První týden v Rusku
Zdravím vás, milí čtenáři. Určitě netrpělivě čekáte na první zprávy o mém velkém dobrodružství. Konečně jsem našla správný čas, abych Vás seznámila se svými prvními dny v Moskvě, s prvními dojmy a zážitky. Tak pojďme na to!

Svůj domov jsem opustila už v neděli 26. srpna. Vydala jsem se do Prahy, kde jsem u tety přespala. Hned brzy ráno jsem v doprovodu rodičů zamířila na letiště. Byla jsem ohromně ráda, že jsou se mnou, protože nervozita na sebe nedala dlouho čekat. Byl to můj druhý let a hned jsem měla letět sama! Já měla takový strach, že se ztratím nebo že někde nebudu včas. Avšak naprosto zbytečně. Po příletu do Moskvy jsem zjistila, že létání není nic složitého, naopak jsem se během letu uvolnila a užívala jsem si výhled z okénka. Mraky vypadaly jako obrovské stádo oveček!

Po přistání letadla se samozřejmě spustila hra, kdo bude z letadla venku první. Já jsem si v klidu počkala, až bude ulička prázdná, a s trochou nervozity jsem se vydala k pasové kontrole, což byl úkol č. 1. Dalším úkolem bylo vyzvednout kufr a posledním najít aeroexpress, vlak, kterým se rychle dostanu do centra, kde už na mě bude čekat můj buddy Max. Díky jeho instrukcím proběhl můj přílet v klidu, nikde jsem se neztratila a dostala jsem se pryč z letiště během půlhodiny. Vystoupila jsem na Běloruském nádraží, kde jsem se setkala s Maxem, se stejně starým milým klukem, který se v prvních třech dnech stal mou záchranou. Bez něj bych byla ztracená. Metrem jsme se dostali na stanici Jugo-Zapadnaja, kousek od níž se nachází část MPGU (mojí moskevské univerzity) a koleje, na nichž jsem ubytovaná. Ubytování ještě věnuji samostatný článek, takže není třeba více rozebírat.

První tři dny jsem běhala po městě, abych prošla všemi oficiálními záležitostmi, jako je registrace, že tady pobývám, spojená s návštěvou kanceláře zahraničních vztahů MPGU, platba lékařského potvrzení v bance, test z ruského jazyka, aby mě mohli zařadit do příslušné skupiny, atd. Byla jsem z toho tak unavená! Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděla, že mám týden volno jen pro sebe. A v tu chvíli mi přijely i obě spolubydlící, takže zmizely i prvotní obavy, že tady budu dlouho sama.



S Annou, maďarskou spolubydlící, jsme se rozhodly v sobotu navštívit MGU a Vrabčí hory. Musím říct, že Lomonosova univerzita mě uchvátila. Je to majestátní nádherná budova, třebaže plna sovětských symbolů. Však ji také nechal spolu s dalšími 6 budovami postavit sám Stalin. Dokud se neobjevilo Moskva city, byla to rovněž nejvyšší budova v Moskvě.

Když jsme se dost pokochaly univerzitou, naše kroky vedly do Parku Gorkého, rozlehlé zelené plochy rozprostírající se podél řeky Moskvy. Je to místo, kde si můžete odpočinout, protože se najednou ocitnete sami, jako by v Moskvě nežilo 20 milionů, ale jen vy. Velké množství obyvatel a návštěvníků pocítíte až tehdy, vydáte-li se do centra do blízkosti Rudého náměstí. Tam jsme se rozhodly podívat i s Cristinou, naší rumunskou spolubydlící, v neděli. Slunce svítilo, bylo příjemně teplo a lidé se hrnuli všemi směry. Prohlédly jsme si Velké divadlo, prošly jsme se kousek po Tverské ulici, kam se doufám ještě podívám, zavítaly jsme do GUMu a navštívily Alexandrovský sad. Na Rudé náměstí jsme se bohužel nedostaly, ale není přeci všem dnům konec!


Co víc ještě napsat k prvnímu týdnu... pomalu si zvykám na chod velkoměsta, na jinou zemi, jiný jazyk a jinou kulturu. Dokud nemusím s lidmi mluvit, mám pocit, že moje ruština není tak špatná, ale jakmile se dostanu do situace, kdy mám někomu něco vysvětlit, jsem v koncích. Takže doufám, že za tu dobu, co tady strávím, se moje schopnost komunikace zlepší. Ale už teď mohu s klidem říct, že Moskva si mě získala. Zamilovala jsem si to město, třebaže nejsem vůbec městský typ. Tohle místo má zkrátka atmosféru a těším se na každý nový zážitek.

Tak se mějte krásně a brzy očekávejte další článek, ale věřte mi, že všechno se popsat slovy nedá. :)

Markéta v Moskvě 

čtvrtek 23. srpna 2018

Nervozita stoupá

srpna 23, 2018 0
Nervozita stoupá
Za čtyři dny už budu bloudit Moskvou a poznávat nové neznámé prostředí. Budu hovořit rusky a anglicky. Budu se učit nepanikařit mezi cizími lidmi. Budu se muset spoléhat především na sebe. Tak si říkám, že to bude pro mě škola jak blázen. Lidé se mě neustále ptají, jestli se tam těším. Jasně, že se těším, ale mám i obavy. Je to tak 50 na 50 /smích/. Jedním si jsem přesto jistá - největší dobrodružství mého života začíná! 
Ani se mi nemůžete divit, že jsem z toho nervózní, protože...
1. ...ještě mi nepřišlo stipendium.
2. ...ještě se mi neozvali z MPGU.
3. ...nevím, kde vlastně budu ubytovaná.
4. ...co když tam na mě nikdo nebude čekat a já nebudu vědět, kam mám jet?

A pořád se mi nějak nechce do balení. Snažím se to odkládat, jak nevíce to jde. Vím, že to není asi úplně nejlepší způsob, jak se uklidnit, jenže když už budu mít kufr zabalený, budu netrpělivě čekat na odjezd a bude to ještě horší. To radši pomalu přihazuju na hromadu věci ze seznamu, který jsem si napsala (!), a nemyslím na to, že se to tak neskutečně blíží. Opravdu se cítím jako na drátkách, musím se pořád hýbat, nějak zaměstnávat a nemyslet na všechno okolo. V posledních několika dnech se opravdu učím trpělivosti, až je z toho učení doslova mučení.

Ale jako těším se! Potřebuju na chvíli vypadnout někam, kde poznám nové lidi a budu v jiném prostředí. Tady už to začíná být moc stresující. Však všem říkám, že jedu na čtyřměsíční dovolenou - budu chodit po divadlech, muzeích, galeriích, klubech a hospodách možná taky a užívat si, že mě tam nikdo nezná. A hlavně se mi tam bude (doufám) dařit být více v klidu a nemyslet na věci, díky nimž mi trpělivost v posledních dnech činí opravdu potíže /smích/. To si tak říkáte... za 14 dní odlétám, co se může stát? Věřte mi, že snad úplně všechno. Ale to je jiný příběh a o tom nechci psát, to si nechám pro sebe. A těm bytřejším to stejně dojde. :) 

Taky balení takhle flákáte? Nebo pečlivě balíte několik dní dopředu?
Jeli byste sami na čtyři měsíce do zahraničí? Měli byste odvahu?
Těšíte se na průběžné články popisující moje moskevské dobrodružství?