Dívka s perlou - blog pro všechny milovníky života

úterý 4. září 2018

První týden v Rusku

září 04, 2018 1
První týden v Rusku
Zdravím vás, milí čtenáři. Určitě netrpělivě čekáte na první zprávy o mém velkém dobrodružství. Konečně jsem našla správný čas, abych Vás seznámila se svými prvními dny v Moskvě, s prvními dojmy a zážitky. Tak pojďme na to!

Svůj domov jsem opustila už v neděli 26. srpna. Vydala jsem se do Prahy, kde jsem u tety přespala. Hned brzy ráno jsem v doprovodu rodičů zamířila na letiště. Byla jsem ohromně ráda, že jsou se mnou, protože nervozita na sebe nedala dlouho čekat. Byl to můj druhý let a hned jsem měla letět sama! Já měla takový strach, že se ztratím nebo že někde nebudu včas. Avšak naprosto zbytečně. Po příletu do Moskvy jsem zjistila, že létání není nic složitého, naopak jsem se během letu uvolnila a užívala jsem si výhled z okénka. Mraky vypadaly jako obrovské stádo oveček!

Po přistání letadla se samozřejmě spustila hra, kdo bude z letadla venku první. Já jsem si v klidu počkala, až bude ulička prázdná, a s trochou nervozity jsem se vydala k pasové kontrole, což byl úkol č. 1. Dalším úkolem bylo vyzvednout kufr a posledním najít aeroexpress, vlak, kterým se rychle dostanu do centra, kde už na mě bude čekat můj buddy Max. Díky jeho instrukcím proběhl můj přílet v klidu, nikde jsem se neztratila a dostala jsem se pryč z letiště během půlhodiny. Vystoupila jsem na Běloruském nádraží, kde jsem se setkala s Maxem, se stejně starým milým klukem, který se v prvních třech dnech stal mou záchranou. Bez něj bych byla ztracená. Metrem jsme se dostali na stanici Jugo-Zapadnaja, kousek od níž se nachází část MPGU (mojí moskevské univerzity) a koleje, na nichž jsem ubytovaná. Ubytování ještě věnuji samostatný článek, takže není třeba více rozebírat.

První tři dny jsem běhala po městě, abych prošla všemi oficiálními záležitostmi, jako je registrace, že tady pobývám, spojená s návštěvou kanceláře zahraničních vztahů MPGU, platba lékařského potvrzení v bance, test z ruského jazyka, aby mě mohli zařadit do příslušné skupiny, atd. Byla jsem z toho tak unavená! Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděla, že mám týden volno jen pro sebe. A v tu chvíli mi přijely i obě spolubydlící, takže zmizely i prvotní obavy, že tady budu dlouho sama.



S Annou, maďarskou spolubydlící, jsme se rozhodly v sobotu navštívit MGU a Vrabčí hory. Musím říct, že Lomonosova univerzita mě uchvátila. Je to majestátní nádherná budova, třebaže plna sovětských symbolů. Však ji také nechal spolu s dalšími 6 budovami postavit sám Stalin. Dokud se neobjevilo Moskva city, byla to rovněž nejvyšší budova v Moskvě.

Když jsme se dost pokochaly univerzitou, naše kroky vedly do Parku Gorkého, rozlehlé zelené plochy rozprostírající se podél řeky Moskvy. Je to místo, kde si můžete odpočinout, protože se najednou ocitnete sami, jako by v Moskvě nežilo 20 milionů, ale jen vy. Velké množství obyvatel a návštěvníků pocítíte až tehdy, vydáte-li se do centra do blízkosti Rudého náměstí. Tam jsme se rozhodly podívat i s Cristinou, naší rumunskou spolubydlící, v neděli. Slunce svítilo, bylo příjemně teplo a lidé se hrnuli všemi směry. Prohlédly jsme si Velké divadlo, prošly jsme se kousek po Tverské ulici, kam se doufám ještě podívám, zavítaly jsme do GUMu a navštívily Alexandrovský sad. Na Rudé náměstí jsme se bohužel nedostaly, ale není přeci všem dnům konec!


Co víc ještě napsat k prvnímu týdnu... pomalu si zvykám na chod velkoměsta, na jinou zemi, jiný jazyk a jinou kulturu. Dokud nemusím s lidmi mluvit, mám pocit, že moje ruština není tak špatná, ale jakmile se dostanu do situace, kdy mám někomu něco vysvětlit, jsem v koncích. Takže doufám, že za tu dobu, co tady strávím, se moje schopnost komunikace zlepší. Ale už teď mohu s klidem říct, že Moskva si mě získala. Zamilovala jsem si to město, třebaže nejsem vůbec městský typ. Tohle místo má zkrátka atmosféru a těším se na každý nový zážitek.

Tak se mějte krásně a brzy očekávejte další článek, ale věřte mi, že všechno se popsat slovy nedá. :)

Markéta v Moskvě 

čtvrtek 23. srpna 2018

Nervozita stoupá

srpna 23, 2018 0
Nervozita stoupá
Za čtyři dny už budu bloudit Moskvou a poznávat nové neznámé prostředí. Budu hovořit rusky a anglicky. Budu se učit nepanikařit mezi cizími lidmi. Budu se muset spoléhat především na sebe. Tak si říkám, že to bude pro mě škola jak blázen. Lidé se mě neustále ptají, jestli se tam těším. Jasně, že se těším, ale mám i obavy. Je to tak 50 na 50 /smích/. Jedním si jsem přesto jistá - největší dobrodružství mého života začíná! 
Ani se mi nemůžete divit, že jsem z toho nervózní, protože...
1. ...ještě mi nepřišlo stipendium.
2. ...ještě se mi neozvali z MPGU.
3. ...nevím, kde vlastně budu ubytovaná.
4. ...co když tam na mě nikdo nebude čekat a já nebudu vědět, kam mám jet?

A pořád se mi nějak nechce do balení. Snažím se to odkládat, jak nevíce to jde. Vím, že to není asi úplně nejlepší způsob, jak se uklidnit, jenže když už budu mít kufr zabalený, budu netrpělivě čekat na odjezd a bude to ještě horší. To radši pomalu přihazuju na hromadu věci ze seznamu, který jsem si napsala (!), a nemyslím na to, že se to tak neskutečně blíží. Opravdu se cítím jako na drátkách, musím se pořád hýbat, nějak zaměstnávat a nemyslet na všechno okolo. V posledních několika dnech se opravdu učím trpělivosti, až je z toho učení doslova mučení.

Ale jako těším se! Potřebuju na chvíli vypadnout někam, kde poznám nové lidi a budu v jiném prostředí. Tady už to začíná být moc stresující. Však všem říkám, že jedu na čtyřměsíční dovolenou - budu chodit po divadlech, muzeích, galeriích, klubech a hospodách možná taky a užívat si, že mě tam nikdo nezná. A hlavně se mi tam bude (doufám) dařit být více v klidu a nemyslet na věci, díky nimž mi trpělivost v posledních dnech činí opravdu potíže /smích/. To si tak říkáte... za 14 dní odlétám, co se může stát? Věřte mi, že snad úplně všechno. Ale to je jiný příběh a o tom nechci psát, to si nechám pro sebe. A těm bytřejším to stejně dojde. :) 

Taky balení takhle flákáte? Nebo pečlivě balíte několik dní dopředu?
Jeli byste sami na čtyři měsíce do zahraničí? Měli byste odvahu?
Těšíte se na průběžné články popisující moje moskevské dobrodružství?

pátek 10. srpna 2018

Inspirující vernisáž

srpna 10, 2018 0
Inspirující vernisáž
Dnes je to přesně týden od zahájení výstavy Ústecký salon 2018, která bude pro všechny milovníky umění k dispozici v Galerii pod radnicí do 25. srpna. Jedná se již o 23. ročník, jenž se může pochlubit 103 pracemi od 50 umělců různého věku. Mezi ně patří i můj tatínek (Miloš Kovrzek), proto jsme na vernisáži nemohli chybět. Popravdě se nám nejdříve nechtělo, protože se výstavní prostory v tomto počasí mění ve skleník, ale nakonec jsme se odhodlali a byli jsme moc rádi, že jsme jeli.
Taťka vystavuje dva obrazy (olej malovaný na plátno), kterým se dostalo hodně pozornosti. Není se čemu divit, vždyť samotné malby mohou vyprávět o velkém talentu. Na první z nich je zachyceno slepé rameno Tiché Orlice a na druhé Jizerské hory. Podívejte se na ně sami.
No není to nádhera?

Nejsou to samozřejmě jediná díla, která mě uchvátila, ale tak reklamu taťkovi udělat musím, že jo, hehe. Celá výstava na mě působila ohromně inspirativně. Udiveně jsem si prohlížela všechny ty přítomné autory a jejich díla a obdivovala jsem je, že si na umění najdou čas i při zaměstnání nebo při studiu (ne všichni byli v důchodu). V tu chvíli jsem si řekla, že je škoda, abych nadání, kterým jsem byla obdařena, nechala jen tak spát a umlkat. Vždycky jsem se cítila jako umělecká duše, ale zrazoval mě neúspěch, to že výsledný obrázek nebyl vždy úplně realistický. Teď už vím, že to bylo zbytečné. Vždyť jak řekla paní Lenka: Každý má svůj styl. Proč bych se tedy měla rovnat taťkovým veledílům? Moje cesta je jiná, moje umění není o olejomalbě. Přesto bude pro mě tatínek vždy velkým vzorem. :-) 

Jaký máte vztah k umění vy? Tvoříte, nebo jen obdivujete?
Navštívili jste v poslední době nějakou výstavu?
Co vám přineslo v poslední době velkou dávku inspirace?

Markét

čtvrtek 2. srpna 2018

Moskva čeká

srpna 02, 2018 3
Moskva čeká
Už když jsem nastoupila na vysokou, věděla jsem, že se jednoho dne vydám do zahraničí na Erasmus. Vždycky mě lákalo využít tuto příležitost a zkusit nějakou dobu žít mimo Českou republiku. Na druhou stranu jsem měla strach a chybělo mi odhodlání. Pokaždé jsem našla nějakou výmluvu, proč nemůžu poslat přihlášku. Pak letos v zimě vzaly události nečekaný spád a dopadlo to tak, že za několik týdnů odlétám na čtyři měsíce do Moskvy.

Proč zrovna Moskva?

Moskva byla jasná volba. Když studujete češtinu a ruštinu, moc velký výběr nemáte. A kde jinde se naučíte cizí jazyk než v příslušné zemi? Jste ho nuceni užívat ke každodenní komunikaci a to vás hodně naučí - nejen nová slovíčka, ale i samostatnosti.

Rusky jsem se začala učit v prváku na gymplu a brala jsem to jako nutné zlo. Nebo spíše jazyk, který se učím navíc a který zřejmě nikdy nevyužiju. Šla jsem cestou nejnižšího odporu. Není se čemu divit, byla jsem prostě student, který si chce život co nejvíce zjednodušit. Nikdy mě nenapadlo, že nakonec budu ruštinu studovat na vysoké škole. A víte co? Bylo to skvělé rozhodnutí! Poznala jsem na oboru skvělé kamarádky, které dělají mé studium zábavnějším. A během jednoho roku jsem se do ruštiny zamilovala. Nehledám za ní politiku nebo historické spojitosti s komunismem, ale užívám si její zvuk a podobnost s češtinou.

Do Moskvy se těším. A nejen, že na chvíli vypadnu ze svého běžného života, ale také že poznám nové lidi a zažiju východní kulturu na vlastní kůži. Těším se do moskevských muzeí, galerií, kostelů a divadel. Chtěla bych zajít na vyhlášený ruský balet. Největší dobrodružství mého života na konci srpna začíná!

O tom, kolik zařizování a pobíhání s papíry mě to stálo, vám povyprávím příště. O Erasmu na blogu ještě pár článků vyjde. Myslím si, že to není na škodu, protože se stále najde hodně lidí, kteří váhají , jestli jet, stejně jako já. 

Láká vás vycestovat do zahraničí a strávit tam pár měsíců?
Vydali byste se do Moskvy?
Jaké je vaše vysněné místo?

neděle 22. července 2018

Tohle musíš zkusit!

července 22, 2018 2
Tohle musíš zkusit!
Dneska se nechte motivovat a inspirovat zároveň. Ráda bych vám představila skvělou knihu od Elise De Rijck. Nese stejný název jako tento článek, tedy Tohle musíš zkusit! 500 věcí, které udělají tvůj život zajímavějším. 

Jedná se o seznam 500 úkolů a cílů, které jsou někdy krapet šílené, jindy běžné nebo inspirativní. Je to zkrátka všehochuť. Některé položky se dají zvládnout během zlomku minuty, že se prostě rozhodnete a uděláte to, jiné vyžadují plánování, dokonce mezi nimi naleznete úkoly na celý život, jako např. mít se rád. A které jsou mé oblíbené? Za zmínku stojí cíl 310. Potkej se s Yettim nebo lochnesskou příšerou nebo 79. Zůstaň celý den v posteli. Mně se líbí ale i cíle jako zajdi si do letního kina, vhoď minci do kašny, proleť se balónem atd. 
Protože v seznamu najdete úkoly, které zaberou více času, splnit všechny je běh na dlouhou trať. Abyste viděli, jak postupujete, kniha obsahuje stránky s políčky, které si můžete postupně vybarvovat. 
Dále oceňuji, že si můžete připsat i seznam vlastních cílů, pro které je vyhrazeno místo na konci knihy. I já jsem si už některé zapsala.

Moje velké cíle

Jsou asi 4 velké cíle, kterých chci dosáhnout a za nimiž si půjdu. Každý má v životě něco, po čem touží, a je to tak správné. Tohle je můj seznam:

1. Koupit si MINI Coopra
Když jsem tohle auto viděla poprvé, řekla jsem si: "To musím mít!" a od té doby mě můj sen neopustil. Udělám cokoliv pro to, abych se posadila za jeho volant. S tím souvisí i mezní cíl a to začít aktivně řídit auto. Řidičák mám už dva a půl roku a využila jsem ho od té doby tak pětkrát. Jo, stydím se, máte pravdu, že je to ostuda, ale sbírám odvahu a bude ze mě výborná řidička. Protože k čemu by mi jinak bylo milované MINI? 

2. Dosáhnout úspěchu s novým připravovaným ig projektem
Blogování neskutečně miluju a mrzí mě, že mu věnuju tak málo času. Už od malička vymýšlím různé projekty a hledám něco, co by mělo smysl a co by něco dalo i druhým lidem. Blog píšu pro sebe, ale i pro vás. Snažím se vás motivovat a inspirovat a já si tím naoplátku třídím myšlenky a zaznamenávám vzpomínky. Můj instagramový projekt bude spojovat lidi, kteří mají rádi naši malebnou zemi, bude ukazovat její krásy, známá i neznámá místa. Více vám napíšu v samostatném článku, až projekt spustím, a budu ráda, když ho podpoříte.

3. Naučit se jezdit na koni
V životě jsem chtěla umět hodně věcí - např. střílet z luku, hrát na housle nebo šít na šicím stroji. Jízda na koni těm věcem vždycky vévodila. Koně jsou nádherná zvířata a nikdy mě nepřestanou fascinovat a zajímat. Jen jsem v dětství neměla tolik příležitostí se k nim dostat, o to víc si vychutnávám každý okamžik v jejich přítomnosti. Některé holky jezdily a jezdí na koňské tábory a ani nevíte, jak jsem jim to vždy záviděla, protože naši o tom nechtěli ani slyšet. Ne proto, že by mi odpírali splnit si sen, ale proto, že jsme si to tehdy nemohli finančně dovolit. Tím víc to ve mně ten sen živilo, a teď když už jsem dospělá, se mi otevírá více možností, takže koníci, těšte se na mě!

4. Dát životu směr a být šťastná
Myslím si, že hledání smyslu života je úkol celoživotní. Jde o to najít tu správnou cestu a po ní se vydat, překonávat překážky a vychutnávat si odpočinková místa, zkrátka dát životu nějaký směr a vědět, co očekáváme. A když to zjistíme, naplní nás pocit štěstí a uspokojení. Je to ten typ cíle, který má každý z nás, a já nevidím důvod, proč se o něj nepodělit a nepřipomenout ho. Jde o náš žebříček hodnot.

Zaujala vás kniha Tohle musíš zkusit? Pořídili byste si ji?
Jaké máte cíle, sny a přání vy?